Po skončení I. světové války se hospodářsko-společenský život v obci rozbíhal velmi pomalým tempem. Ekonomická situace jednotlivých rodin nebyla dobrá, hlavní obživou bylo zemědělství a řemeslná výroba. A když se ve třicátých letech minulého století začala postupně hospodářská situace zlepšovat, zasáhla významně do tohoto dění světová hospodářská krize a po ní II. světová válka. Řada mladých lidí nastoupila na nucené práce do Říše. Pracovní možnosti byla stále minimální a tak po roce 1945 se odstěhovalo 6 rodin z obce do pohraničí, kde se po odsunu Němců naskytla možnost volných hospodářských usedlostí. Až teprve rozvoj průmyslových podniků v okresním městě Strakonice a možnost autobusového spojení umožnila řadě občanů najít slušně placené pracovní příležitosti. V roce 1949 dojíždělo do Strakonic 9 chlapců a 10 děvčat. O rok později se jejich počet výrazně zvýšil. V té době odjíždělo každodenně za prací do okresního města již 44 mužů a 17 žen, převážně do stavebnictví, zbrojovky a fezáren. V roce 1954 se jejich počet ještě zvýšil. Bylo to 54 mužů a 20 žen, což byla prakticky třetina obyvatel obce.
K výraznému rozvoji obce dochází počátkem padesátých let již zmiňovaného dvacátého století. Prvním přínosem bylo zavedení telefonu od obce v roce 1950 a zřízení první veřejné telefonní stanice v č.p. 40 u pana Jeništy. K velikému pokroku však přispěla elektrifikace obce, k níž došlo v roce 1951. Petrolejové lampy a kahánky byly definitivně nahrazeny elektrickými žárovkami, které se v obci poprvé rozstívily 8. září 1951.
V roce 1955 byl v obci vybudován místní rozhlas, který slouží občanům téměř celé půlstoletí. Dalším pokrokem bylo také zřízení poštovního úřadu, k čemuž došlo v roce 1958.
V roce 1956 bylo v obci založeno jednotné zemědělské družstvo. Stalo se tak při ustavující schůzi dne 12. února , kdy pro společné hospodaření se rozhodlo 57 členů. Tento první družstevní celek hospodařil na výměře 350 ha půdy. Prvním předsedou zemědělského družstva se stal pan Václav Šnobr z č.p. 23
Při založení družstva soukromě hospodařilo ještě 14 zemědělců, jejichž počet se v průběhu dalších let postupně ztenčoval, až zůstal mimo společné hospodaření v pozdější době pouze jediný z nich.